Dívám se na Tebe

 a připadám si jako na hradě Rabí,

Jednou jako ve vzpomínce z dětství,

 kde není nic než štěstí

 a jednou jako, ten,

 kdo nechal všechny síly v podhradí,

 kdo otřel krev o kámen,

 než odešel pryč.

Poražen.

Od malička jsem snil o pohádkové lásce. Jediné na celý život. Ona by byla krásná, něžná a vroucně mě milovala. Nebylo by nebezpečí, kterého bych pro ni nepodstoupil. Její štěstí by bylo mým životem.

Jak se tady tak trápim nad fotkama, jak nemůžu, co musim a nesmim, co bych chtěl…

Napadlo mě, že si možná plním dětský sen.

  Vidím, že přesně víš jak na to, tak jak to?

To jako, jen já, nebo Ty taky? ...a co Oni?

 Pro lásku zradit srdce, to je snadno nemožné.

Kdo má lásku a kdo srdce?

 Oběť není oběd ani objetí ve třech významech. Sami mezi obětmi, jediní neobětovaní, a to jsme si začali. Však mi se ještě obětujeme. Navzájem sobě a pak už nezbyde nikdo, kdo by nebyl obětován.

  Morálně povinná zombifikace přinese své ovoce. Zmoudřelí, plní rad vždy k ruce svým dětem. ,,Ukaž čisté ouško broučku... pošeptám ti do živůtku ...na druhou kolej přijíždí láska..."